Publikováno: 17. září 2019 – V předchozím článku jsme popsali démon zvaný syndrom vyhoření a věnovali jsme se jeho prevenci. Psychika, která dlouhodobě trpí, dopadá i na naše fyzické zdraví. Jenže narozdíl od zlomené nohy není zlomená duše vidět. Společnost má i v dnešní době tendence nemoci duše bagatelizovat a výroky typu „vždyť máš dobrou práci, hodnýho partnera a krásný děti, co chceš víc?“ nevědomky ubližovat ještě víc.
Odborníci dlouhá léta volali po zařazení tohoto syndromu na seznam chorob. Podařilo se to až letos v květnu, kdy syndrom vyhoření obohatil seznam civilizačních chorob. Chová se podobně jako závislost, nelze ho tedy vyléčit, ale dá se vhodnými způsoby potlačit. Ve zkratce je syndrom vyhoření onemocněním z fyzického, psychického a emocionálního vyčerpání. Probíhá obvykle v pěti fázích:
1. fáze: Nadšení
Nastoupili jsme do nové práce, která nás naprosto pohltila. Fascinuje nás na ní úplně všechno, naše práce má jasné cíle, dává nám smysl, kolegové jsou přátelští a my jsme motivovaní udělat všechno pro to, abychom se zapsali jako zaměstnanec roku.
2. fáze: Stagnace
Vlnu počátečního nadšení vystřídala fáze vystřízlivění. Ukázalo se, že očekávání, se kterými jsme do pracovního procesu vstoupili, nejsou reálná. Vnímáme určitá omezení, která nás brzdí, zároveň nás znovu začaly zajímat i aktivity, kterým jsme se dřív věnovali mimo zaměstnání, a práci začínáme na žebříčku důležitosti sunout na vedlejší kolej.
3. fáze: Frustrace
Hromadí se v nás negativní zkušenosti z pracovního prostředí. Nespolupracující klienti, překážky ze strany byrokracie nebo i techniky, první spory s nadřízenými či kolegy. Zatím máme ale ještě síly takové neshody řešit. Fázi frustrace také provázejí první emocionální a fyzické příznaky, často ale zaměnitelné za banální onemocnění nebo důsledek momentálního stresu.
4. fáze: Apatie
Déle trvající frustrace se postupně přeměňuje v apatii. Dochází k tomu většinou tehdy, když se situací, v jaké jsme se ocitli a která nám neprospívá, neumíme nebo nemůžeme nic udělat. Doslova rezignujeme na všechno, vypneme pocity a do práce chodíme jako stroje jen proto, abychom si vydělali na nájem. Práce nás přestala naplňovat a přestala být motivací.
5. fáze: Vyhoření
To už je ta poslední fáze, kdy se odmítáme hnout z postele. Nechceme nikoho vidět, s nikým mluvit. Naše osobnost je rozežraná brouky, kterým jsme dovolili usadit se v naší hlavě a kteří nás nahlodávali, že právě my jsme zodpovědní za všechny nezdary firmy (nebo vztahu či za mateřská selhání). Cítíme, že naše duše nepatří našemu tělu (a naopak), jsme negativní, máme sklony k depresím nebo i sebevraždám.
Velmi často jde syndrom vyhoření ruku v ruce se závislostmi. Alkohol, drogy i léky nejsou ničím výjimečným. Halíme se do rauše, jako by nás měl chránit před problémy. Ve stavu, kdy droga účinkuje, neexistují žádné starosti. Jenže vystřízlivění pak vede k daleko horším stavům než před užitím návykové látky. Dostáváme se do kolotoče, který vede k destrukci nejenom nás samotných, ale i našich blízkých.
Když je na prevenci pozdě
Odborníci se shodují, že nejzásadnějším krokem, jak nevyhořet, je dělat vše pro to, abychom nevyhořeli. Dostát tomu je jeden z nejsložitější faktů, protože syndrom vyhoření řada lidí dodnes nevnímá jako nemoc. Naopak jej považuje za osobní problém, za který si může každý sám. Takže kdo je tedy nejvíce chráněn před vyhořením? Jsou to lidé s kvalitním sociálním zázemím, obklopeni přáteli, rodinou i osvíceným šéfem. Přesto ale existuje několik dalších způsobů prevence, o kterých jsme psali v našem starším článku.
Ten, kdo takové štěstí nemá a stane se kořistí tiše číhajícího syndromu vyhoření, má ale pořád ještě šanci na plnohodnotný život. Léčba syndromu vyhoření je dlouhá, vyžaduje i zdánlivé oběti, ale má smysl. Tím je váš život.
-
krok: Navštivte odborníka
A to rovnou psychologa. K němu vás také pravděpodobně pošle i váš obvodní lékař, pokud vaše první kroky zamíří k němu. Psycholog najde příčinu vašeho vyhoření, která může pramenit i z vašeho dětství. Pokud se podaří pomocí terapie tuto příčinu překonat, nebývá potom ani důvod pokračovat v krocích, které obvykle následují.
-
krok: Změňte svůj životní styl
Se syndromem vyhoření to funguje podobně jako s léčbou závislosti. Pokud se nepodaří úplně změnit životní styl, závislost se může znovu vrátit. Syndrom vyhoření tedy, podobně jako závislost na alkoholu, nebývá vyléčen, ale potlačen. Zásadním krokem je i izolace od práce, která nás vysála. Přeřazení na jinou pozici nebo i zkrácení úvazku nám může pomoci zkrátit dobu boje s démonem vyhoření.
-
krok: Záliby a přátelé
Pokuste se z okruhu lidí, se kterými se stýkáte, vyselektovat ty, kteří vám berou energii. A jací to jsou? Zpravidla ti, kteří nerespektují vaše city, pocity a duševní rozpoložení. Ti, kteří vám nejsou oporou, když to potřebujete, ale chtějí, abyste jich byli oporou vy. Na odreagování kromě společnosti pomohou také koníčky, které jsou úplným protikladem vašeho zaměstnání. Pokud pracujete na pozici, kde je vaším hlavním zdrojem obživy řeč, bude ideální dělat něco, kde nebudete muset mluvit vůbec. Lidé pracující hlavou se pak černých myšlenek zbaví manuální prací. I sekání na zahradě nebo pletení ponožek má zázračnou moc.
-
krok: Meditace
V posledních letech mají odborníci velmi dobré zkušenosti s meditacemi. Patří sem nejen ty odborně vedené, skvělé výsledky přináší i poslech psychowalkmanu v domácím prostředí. Zásadní zlom by ale měl nastat ve změně vnímání světa. Ten totiž není postaven na materiálních, ale zcela jiných hodnotách.