219
3.5k
179
599
2.4kSyndrom vyhoření jako civilizační nemoc
Syndrom vyhoření byl poprvé popsán v 70. letech minulého století, od letošního května je zařazen na seznam nemocí. Podle odborníků jím trpí každý pátý Čech. Původně se rizikovou skupinu považovali zaměstnanci v oblasti služeb a péče o klienty, dnes se na seznam vyhořelých čím dál tím více dostávají i rodiče nebo lidé žijící v nefunkčním partnerství.
Náchylní k vyhoření jsou všichni, jejichž povolání vyžaduje vysoké pracovní nasazení. Z převážné většiny se jedná o zdravotnické, pedagogické nebo sociální profese. Ohroženi jsou ale také třeba novináři, podnikatelé, právníci a další, kteří považují svou práci za poslání. Syndrom vyhoření se ale nevyhýbá ani osobám, kteří pečují o nemohoucí, postižené nebo umírající členy své rodiny.
Syndrom vyhoření postihuje všechny sociální skupiny
Martina byla osmatřicetiletá máma dvou školních dětí. Jednoho dne si uvědomila, že několik let neměla volný víkend, pospíchala z práce domů a večer vyčerpáním usínala v posteli jednoho z nich. Do práce si chodila odpočinout od domácnosti – a z práce zase utíkala odpočívat domů. Jednoho dne pochopila, že už nemůže. Na každém jejím pracovním projektu vždycky šéf našel nedostatky. Děti stejně nechtěly jíst její jídla. Vytřenou podlahu stejně zabahní od bot, které si děti navzdory zákazu zouvají až v bytě. Měla pocit, že ať udělá cokoli, nikdy to nebude dost dobré. Že nikdy nebude dost dobrá ona. Postupně ztrácela motivaci cokoli dělat. Martina nechtěla dělat nic. Chtěla jen ležet a tupě zírat do stropu.
Chodila jako tělo bez duše, všechny povinnosti vykonávala mechanicky a svůj stav připisovala stresu, který se na ni valil ze všech stran. Situace, které ji dříve těšily nebo naopak rozmrzely, nyní prožívala bez emocí. Její proměny si všimla kamarádka a přesvědčila ji, aby s ní odjela na dva týdny na chatu. Martina si užívala, že nemusí ráno vstávat, nemusí vařit, nemusí uklízet. Vrátila se zpět do dětských let, kdy největší starostí byla neuspokojená chuť na zmrzlinu. Po dvou blažených týdnech dovolená skončila. Martina se vrátila domů a těšila se, že se něco stane.
Jenže se nestalo vůbec nic. Martina se velmi rychle unavila už při pohledu na popraskanou zeď na chodbě a zásobu složenek, které se jí nahromadily ve schránce. A ze všeho nejvíc se děsila, co na ni čeká v práci…
To, co shoří na troud, už znovu nezažehnete. A Martina vyhořelá byla.
Zabijákem osobnosti bývá dlouhodobý stres
Na první pohled se syndrom vyhoření neliší od stresu. Stres svým způsobem není jinak škodlivý, z hlediska evoluce je považován za aktivátor pudu sebezáchovy. Malý stres nás vyburcuje k větším výkonům. Naopak velký a dlouhodobý stres je považován za zabiják emocí, myšlení, paměti, chování a v neposlední řadě i fyzického zdraví.
Zatímco ze stresu nás může vyléčit změna prostředí nebo práce, pro syndrom vyhoření to neplatí. Když na dovolenou odjede vystresovaný člověk, po návratu se vrátí odpočatý a dostatečně motivovaný ke svému dalšímu působení. Když se ale z dovolené vrátí někdo, koho postihl syndrom vyhoření, nestane se vůbec nic.
Od entuziasmu po apatii
Na počátku všechno je syndrom vyhoření odstartován neutuchající chutí do práce, pomoci klientům i snaha vyhovět zaměstnavateli. Zaměstnanec neodmítá žádný pracovní úkol a bere si toho na sebe víc, než je objektivně schopen zvládnout. Jakmile ale zjistí, že jeho snahy a pracovní výkonnost nenesou žádné výsledky a jeho nadřízení jeho aktivitu berou jako samozřejmost, začne jeho nadšení upadat. Ne tak ale tlak, který je na něj nadále vyvíjen.
Stres, který postiženého obklopuje, má pak za důsledek vznik nerovnováhy mezi očekáváním a realitou. Vše, co jsme si nějakým způsobem idealizovali, najednou opadne. Starosti válcují radosti, nejsme schopni nalézt žádné funkční řešení, jakým bychom docílili spokojenosti na všech frontách. Začínáme si připadat zbyteční, neschopní, všechny své kroky předem zhodnotíme jako zbytečné.
Dlouhodobý stres pak způsobí, že nás postupně ovládne apatie, cítíme vnitřní beznaděj či bezmoc, ale nedokážeme ji nijak uchopit ani určit její příčiny. Připadáme si totálně bez energie, nejsme schopni plnit základní povinnosti a to, co nám dříve spolehlivě zvedlo náladu, najednou nefunguje. V tuto chvíli pravděpodobně došlo k tomu, že se náš pracovní život prolnul se životem osobním. Z pracovních neúspěchů viníme sami sebe, bez schopnosti vnímat hlubší kontext a schopnosti uvědomit si, že můžeme být dost dobří sami pro sebe bez ohledu na to, co si o nás myslí ostatní.
Prevence zabere celý život – stejně jako léčba
Ačkoli syndrom vyhoření přichází nepozorovaně, i jemu se můžeme preventivně bránit. V následujících dvanácti bodech hledejte inspiraci, která vám pomůže předejít jedné z největších civilizačních hrozeb.
Nesnažte se být dokonalí
Na světě není nikdo, kdo by byl dokonalý a neomylný. Nejste to ani vy, ani vaši kolegové, partner nebo děti. Naučte se žít s tím, že jsme všichni originál a máme právo na chyby, lenost, špatnou náladu a další neduhy.
Svět nečeká, že ho spasíte
Za naše štěstí i neštěstí není odpovědný nikdo jiný, jen my sami. Zapamatujte si to i ve chvíli, kdy se snažíte někomu pomoci. Jak dobře dotyčného znáte? Neminul se váš poslední pokus o pomoc s účinkem? Co se stalo, že se stala chyba? Pomáhejte jen tam, kde vidíte smysl.
Říkejte NE
Jako děti jsme NE slýchali poměrně často. NElez na strom, NEházej jídlo na zem, NEtahej kočku za ocas. Slovo NE jsme přijali do svého slovníku. Jenže o pár let jsme narazili, když jsme se obdobné jednání pokusili uplatnit vůči rodičům nebo kantorům. A tak se NE z našeho slovníku zase vytratilo. Zařaďte ho tam zpátky. Tím, že se jej naučíte říkat, nic neztratíte, ale získat můžete opravdu mnoho.
Ujasněte si priority
Je nutné účastnit se oslavy dítěte vaší kamarádky, když vás zítra čeká důležité jednání? Je nutné odevzdat tabulku kolegovi ještě dnes, když váš šéf čeká na váš report už druhý den? Musíte své rodině uvařit teplou večeři, když z práce stíháte dorazit sotva na večerní zprávy? Srovnejte si vy sami v hlavě, co je důležité pro vás, nikoli to, co je důležité pro ostatní.
Plánujte s rozumem
Pokud se vaše povinnosti kupí a vy jako obvykle nic nestíháte, rozdělte svou práci do několika etap. Nesnažte se udělat všechno najednou, výsledkem by byla akorát nekvalitně odvedená práce, kterou budete muset dříve nebo později dělat znovu. Činnosti náročné na čas rozdělte i do několika dní, kdy budete jednotlivé části schopni beze spěchu zvládnout.
Odpočívejte
Mezi jednotlivými činnostmi si dělejte pauzy. Neutíkejte od jedné činnosti k druhé, ale uvařte si v klidu kávu nebo si přečtěte časopis. Platí to hlavně pro situace, kdy pospícháte z práce domů, kde na vás čekají prázdné hrnce a hromada špinavého nádobí. A s tím souvisí i další krok.
Nechte si pomoct
A to nejen tím, že delegujete některé povinnosti na jiné členy týmu (nebo rodiny). Jakmile si všimnete, že v některých situacích reagujete jinak, než tomu bylo doposud, třeba křičíte na své děti kvůli neuklizenému hrnku, pak je čas vyhledat odborníka. Ten může zasáhnout dřív, než se syndrom vyhoření zabydlí i ve vás.
Mluvte o svých pocitech
Buďte ke svému okolí otevření. Nemá smysl hrát si na silnou osobnost, pokud uvnitř pláčete po uznání jako malé dítě. Takové stavy máme občas všichni. Stejně tak pokud vás trápí jednání někoho jiného, mluvte s ním o tom. Buďte taktní, ale neoblomní.
Vytvářejte pevná přátelství
Jedna jediná osoba ve vašem životě může být pro syndrom vyhoření účinnější než zástupy doktorů. Důvěrníkem se vám může stát nejlepší kamarádka stejně jako váš partner nebo rodič. Platí, že sdílená starost je poloviční starost. Váš protějšek zároveň vidí věci zvenčí, bez emočního obalu. Může vám tak pomoci nahlédnout do nitra problému, čehož my sami nebýváme schopni.
Nebuďte negativní
Jakmile pocítíte, že vůči sobě vysíláte negativní myšlenky, zpozorněte. Nehledejte na sobě chyby. Není vaše vina, že máte velký nos, stejně tak není vaše vina, že firma, ve které pracujete, krachuje. Takové úvahy mohou vést až k depresivním stavům, které jsou provázeny myšlenkami o sebevraždě. Hledejte na sobě to dobré. Máte krásné nohy, uběhnete půlmaraton nebo pečete nejlepší koláče v rodině? I to je důvod, jak se udržet duševně fit.
Komunikujte s okolím
To znamená, že si předem ujasněte svá očekávání i cíle. V zaměstnání i v rodinném životě. Přinášíte do partnerského života dluhy nebo pestrou minulost? Očekáváte v zaměstnání určité pokroky nebo benefity? Mluvte o tom s těmi, kterých se to týká. Jen tak můžete najít přijatelné řešení a vymyslet strategii a cestu. V opačném případě si vašeho trápení okolí všimne, až bude pozdě.
Doplňujte energii
Odpočinek je významnou součástí života. Když nebudete pravidelně dotankovávat palivo, brzy dojedete. Využívejte volný čas k aktivitám, u kterých vypnete. Sportujte, vyšívejte, nebo klidně koukejte na televizi. Pamatujte, že syndrom vyhoření nastane tam, kde oheň všechno spálil. Energii proto potřebujete jako palivo.
Syndrom vyhoření se vyléčit nedá
Podle odborníků se syndrom vyhoření léčí podobně jako závislost na návykových látkách. Přesněji řečeno se syndrom vyhoření vyléčit nedá, ale dá se potlačit. Není to tedy záležitost léků, ale soustavná péče o nemocnou duši. Jakou pomoc vyhledat a jak na sobě pracovat si můžete přečíst v tomto článku.
2193.5k1795992.4k
